OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čas letí a voľakedy čerstvá a očakávania vzbudzujúca novota SIX FEET UNDER oslavuje dvadsiate výročie vzniku. Chris Barnes potom, čo ho CANNIBAL CORPSE v zásade vyhodili, urobil so svojím old school deathmetalovým komandom celkom slušnú kariéru a SFU je skrátka na scéne meno. Aj keď je dosť možné, že veľa z toho mena po rozšifrovaní znie ako Chris Barnes.
Ak totiž z diskografie škrtneme tri plus – mínus blbosti či zbytočnosti „Graveyard Classic I – III“, stále nám zostane úctyhodných desať albumov, čo je na dvadsať rokov v pomerne jasne vymedzenom a ľahko vyčerpateľnom žánri tak trochu priveľa. Osekať to na šesť, maximálne sedem, prípadne vybrať tie najvydarenejšie skladby na tento počet nahrávok, bola by diskografia SFU oveľa vyrovnanejšia.
Takto však na celkovo trinástom dlhohrajúcom záseku Barnesovci zo všetkého najviac vyznievajú ako kapela, ktorú „urobili“ či definovali prvé tri albumy a odvtedy s väčším či menším úspechom vydávajú viac – menej štandardizovanú zmes postupov od „Haunted“ po „Maximum Violence“, pričom mení sa akurát tak názov a občas aj zostava, najnovšie dosť radikálne. Z kvarteta na kvinteto, v ktorom Chrisa (vokály) a Stevea Swansona (gitara) doplnil nie len extrémne metalový bubenícky fenomén Kevin Talley, basák Jeff Hughel, predtým účinkujúci napríklad v technickej zbesilosti BRAIN DRILL alebo v temných CYANIC (a aj v cirkusantoch RINGS OF SATURN), a švédsky gitarista Ola Englund.
Je veľká škoda, že tieto talenty „otec zakladateľ“ zjavne nepustil do väčších akcií, v ktorých by mohli hudbu SFU občerstviť a oživiť. Takto je aktuálna nahrávka zase raz len o tom, že Chris je stále pánom dinosaurieho, nenapodobniteľného pažeráka a aj sprievodný ryk nejakého rozbesneného mimozemšťana, ktorý čo – to prišiel „vysvetliť“ planéte Zem, je opäť úkazom na hlboký úklon. Legenda o tomto hlase hlasov stále platí. Platí ale aj to, že to typické stredné tempo, ktoré hrobári využívajú v prvom rade, síce miestami pôsobí pochmúrne, ale v dnešnej dobe už aj ubíjajúco.
Tam, kde SIX FEET UNDER hrajú rýchle veci, boli najlepší už na o dosť starších albumoch, a dnes to platí oveľa viac. Častejší výskyt chytľavých nárezov v štýle „Decapitate“ a pár ďalších by veci pomohol rovnako ako zvuk, ktorý ma baví, a viera v to, že naživo SFU zostanú spoľahlivým zabijakom. Skladateľsky však spadajú kdesi do levelu ROLLING STONES – tým nikto nejakú novšiu (posledných 30 rokov) tvorbu vyslovene neodpisuje, ale naživo sa od nich aj tak chcú pecky z úsvitu veľkej kariéry. (A od SFU „trochu toho CANNIBALU“...)
SIX FEET UNDER spadajú skladateľsky kdesi do levelu ROLLING STONES.
6,5 / 10
Chris Barnes
- vokály
Steve Swanson
- kytary
Kevin Talley
- bicí
Jeff Hughell
- baskytara
Ola Englund
- kytary
1. Neuro Osmosis
2. Prophecy
3. Zombie Blood Curse
4. Decapitate
5. Incision
6. Fragment
7. Alive To Kill You
8. The Sinister Craving
9. Inferno
10. Psychosis
11. The Curse Of Ancients
Nightmares of the Decomposed (2020)
Torment (2017)
Graveyard Classics IV: The Number of the Priest (2016)
Crypt of the Devil (2015)
Unborn (2013)
Undead (2012)
Graveyard Classics III (2010)
Death Rituals (2008)
Commandment (2007)
13 (2005)
Graveyard Classics II (2004)
Bringer Of Blood (2003)
True Carnage (2001)
Graveyard Classics (2000)
Maximum Violence (1999)
Warpath (1997)
Alive And Dead (EP) (1996)
Haunted (1995)
Vydáno: 2013
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 36:01
Produkce: Mark Lewis
Studio: AudioHammer Studios, Sanford, Florida
Nesouhlas, SFU je jedna z nejlepších koncertních kapel nejen death metalu, a že Chris je průměrnej frontman ? :D to snad ne, jinak tato deska zdaleka nemá na nejlepší klasická alba, a ani nemá na novější album''13'' ale žádnej brak to také není
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.